David Štursa
Když se ohlédnete za uplynulou sezónou, na které konkrétní věci nebo momenty jste nejvíce hrdý?
Když se chováme týmově jeden pro druhého a umíme dát stranou osobní „já“ před „my“.
Naplnil tým cíle, které jste si v kabině před sezónou vytyčili?
Ano i ne. Ale v tom hlavním, který má přesah za hranice sportu, jsme udělali další krok vpřed. Výsledkový cíl u mě nebyl na prvním místě. A vím, že u holek také ne.
Je stávající složení na svém limitu, nebo v hráčkách vidíte ještě nevyužitý potenciál?
Nikdo není nikdy na svém limitu. To je stejné jako když mistr světa posune svůj světový rekord dál.
Osmifinálové vyřazení je ještě čerstvé. Co bylo hlavním faktorem vypadnutí? Chyběly fyzické síly, širší kádr kvůli marodce, nebo šlo o psychické nastavení?
Ani jedno z toho. Prostě to nevyšlo. Byli jsme lepším týmem po všech stránkách až na jednu „drobnost“ – nedávali jsme góly. Soupeřky byly efektivnější, statistiky to ukazují jasně. To je sport.
Jak vidíte svou budoucnost v týmu? Myslíš si, že můžete tým ještě nějak posunout?
Tým má obrovský potenciál, ale na druhou stanu před ním stojí rizika. Ne všechna ale může ovlivnit. Má budoucnost v týmu není podstatná, tým ví, jak pracovat a jít dál i beze mě.
Na závěr vám dám prostor k chválení. Která hráčka vás v této sezóně svým progresem nejvíce překvapila?
Taková hráčka není, která by nejvíc. Jdeme dopředu společně, musí se zlepšovat všechny, pak se zlepší tým. Je to proces, se kterým souvisí tvrdá práce, zodpovědnost a často nutnost vystoupit z komfortu pro druhé.
Prostor pro vás, chtěl byste cokoliv dodat?
Je mi líto, že jsem tým nedokázal dovést až na výsledkový vrchol a museli jsme čelit krutému vyřazení v osmifinále. Ale vím, že to holky posílí a budou ještě silnější. Týme, děkuji za podporu v těžkém životním období. V takových chvílích se pozná síla přátelství. Mám vás rád a jsem na vás hrdý.
Sabina Ašenbrenerová
Sezóna je u konce. Když ohlédnete od výsledků, co pozitivního si z ní jako tým odnášíte do té další?
To nejpozitivnější a vlastně i to nejdůležitější je náš tým. Držíme při sobě v dobrých chvílích, ale hlavně v těch těžkých, kdy to nejvíc bolí. Nevzdáváme se, i když se nedaří, a makáme do poslední vteřiny bez ohledu na výsledek. Každá z nás ví, že se může opřít o tu druhou, a právě to z nás dělá něco víc než jen tým – dělá z nás partu, kde by jedna za druhou dala ruku do ohně.
Zastavilo vás osmifinále. Udělala byste s odstupem času v kabině nebo v klíčových momentech při hře něco jinak?
To je těžká otázka. Když se na to ale podívám s odstupem času, možná bych se snažila víc zakončovat, víc střílet, aby tam nějaký ten gól prostě padl. Letos nám bohužel štěstí úplně nepřálo a celkově to pro nás bylo hodně bolavé. Každá z nás do toho dala maximum, stejně tak i trenéři, a o to víc to mrzí. Na druhou stranu se ale určitě nemáme za co stydět – herně jsme hrály dobře, bojovaly jsme a nechaly na hřišti úplně všechno. Bohužel bez gólu se vyhrávat nedá a právě to nás stálo postup do dalších kol. I tak bych ale zpětně neměnila nic – ten tým, to nasazení a to, jak jsme to prožívaly, za to všechno stálo.
Cítíte, že tým jako celek během roku dospěl? Máte na to se příští rok dostat v play-off dál?
Myslím si, že jsme jako tým určitě dospěly. Každá z nás je zase o rok zkušenější a během celé sezóny jsme se posouvaly dopředu – jak herně, tak i psychicky. Bylo vidět, že na sobě pracujeme a chceme se zlepšovat. Věřím, že pokud budeme dál makat a dávat do toho maximum, posune nás to zase o kus dál. Jak se říká jednou musíš být dole, abys byl zase nahoře. To je teď náš případ.
Třikrát za sebou jste se dostaly v play-off poměrně daleko, ale ještě se to nepovedlo dotáhnout do vítězného konce. Kde vidíte prostor pro zlepšení, myslíte si, že za toho stavu vůbec ten prostor je?
Prostor pro zlepšení je vždycky a vždycky bude. Těžko říct čím to je, pokaždé nás trápilo něco jiného, co nás nakonec připravilo o postup. Někdy jsme nebyly dostatečně produktivní, jindy toho na nás bylo až moc a v těch nejtěžších zápasech nám to svazovalo ruce právě tím, jak moc jsme chtěly vyhrát. Minulý rok nás zase brzdila zranění a v posledním vyřazovacím zápase nás bylo málo, takže jsme to fyzicky nezvládly. Jak říkám, každý rok je to něco jiného. Ale věřím, že už jsme si tím vším prošly a že nás to posílilo. Snad už nás příště nic nepřekvapí. A když budeme hrát s radostí, pro sebe a jedna pro druhou, věřím, že dokážeme dojít až do našeho vysněného konce.
Prostor pro vás, chtěla byste cokoliv dodat?
Chtěla bych hlavně poděkovat úplně všem – jak holkám v týmu, tak trenérům. Tahle sezóna pro mě byla poslední za ženy A. Uvidíme, zda se někdy v budoucnu připojím třeba k Béčku. Teď ale cítím, že si potřebuju dát pauzu. Za Kutnou Horu jsem odehrála 14 sezón a neměnila bych vůbec nic. Jsem nesmírně vděčná za to, že jsem mohla strávit tolik let s tak skvělými lidmi, kteří žijí florbalem stejně jako já. Zároveň bych chtěla za celý ženský tým vzkázat mladším holkám, že si moc vážíme jejich podpory. Ať na sobě dál makají, zlepšují se a hlavně si ten florbal užívají! A v neposlední řadě patří velké poděkování i Kátě, naší kameramance, která s námi byla v těch nejdůležitějších momentech. Všechno dokumentovala, vytvořila pro nás spoustu krásných a motivujících videí a díky ní máme nespočet vzpomínek, ke kterým se budeme moct vracet.
