321_20230418_134558.jpg

Florbaloví dorostenci se loučí se svými trenéry

V těchto dnech se uzavírá jedna z nejvýznamnějších kapitol ve dvacetiletém působení florbalového klubu FBC Kutná Hora. Parta kluků, která dosáhla historicky nejvýraznějších úspěchů ze všech mládežnických kategorií, se po dlouhých devíti letech loučí se svými trenéry. Od prvňáčků až po dorostenecký věk, tedy věk již hotového sportovce, se jim věnoval Martin Blahník a Pavel Netolický. Při výčtu trenérů podporujících tuto úspěšnou kategorii nesmíme zapomenout na Jana Dojčiaka, který v posledních letech vytvořil s výše uvedenými optimální „trenérský triumvirát“. Kutnohorští dorostenci ve spolupráci s vedením FBC Kutná Hora v současné době plánují svoji florbalovou budoucnost.

Tuto sobotu proběhla oficiální rozlučka trenérů s hráči včetně jejich rodičů. Pozvánku dostali i bývalí hráči a jejich rodiče a ti, kteří se na rozvoji úspěšné generace florbalistů podíleli. Využili jsme příležitosti a trenéry jsme vyzpovídali.

Proč končíte s touto kategorií?

Pavel Netolický – Trénovat dorost je dost náročné. Nejde jen o čas strávený v tělocvičně a na turnajích. Mám spíš na mysli neustálé řešení jiných neflorbalových problémů, které souvisí s věkem. Co se ale týká sportovní stránky našich kluků, myslím, že jsme je řádně připravili na dospělácký florbal. Kluci z ročníku 2005 Petr Vávra, Lukáš Martin a Adam Holub se stali téměř okamžitě tahouny áčka. Nesmíme zapomenout na gólmany tohoto ročníku. Honza Zlatohlávek, který v současné době chytá v Mladé Boleslavi, a Jakub Brož, jsou ambiciózními borci, kteří by také určitě rádi nahlídli do našeho A týmu. A když se podívám do výkonnostně nejsilnějšího ročníku 2006, nemám o budoucnost našeho týmu mužů strach. Ano, někteří z nich patrně zkusí štěstí v extraligových juniorských týmech, takže reálně hrozí, že se jim do Kutné Hory bude špatně vracet, ale to nechci předbíhat. Doufám, že třeba Maty Vašíček, bratři Michal a Marek Trníkovi, Štěpán Blahník, Matěj Němec a další nám vrátí energii do nich vloženou a prosadí se v dospělé kategorii co nejdříve. Věřím, že takoví hráči mohou přispět k tomu, aby se v Kutné Hoře hrál kvalitnější florbal.

Martin Blahník - Myslím, že 9 let trénování jedné skupiny dětí je naprostý extrém. Ale i to ukazuje, jak nám na rozvoji kluků a děvčat záleželo. Většina z nich postupuje do juniorského věku a budou pravidelně nastupovat za A tým mužů, proto je nejvyšší čas předat tyto kluky trenérům této elitní kategorie.

Co vás vedlo k tomu, že jste s jednou partou vydrželi devět let a jak hodnotíte toto dlouhé období?

PN – S Martinem jsme po sezóně vždycky zvažovali, zda s kluky pokračovat. Ne snad, že bychom nechtěli, ale vždycky nám šlo o to, aby kluci hráli s nejlepšími a byli maximálně konkurenceschopní. No, a vždycky jsme usoudili, že my budeme pro ně to nejlepší. Nechci, aby to znělo povýšeně, jenže s Martinem a pak i s Honzou jsme nejednou slyšeli, že na to nemají a že by měli hrát nižší soutěže. My jsme na taková tvrzení rázně odpověděli postupem do nejvyšších košů a vyrovnáním se nejlepším.

Asi každý hráč i trenér chce soupeřit s nejlepšími ve svém sportu. A nám se to povedlo. Někdy se nám ty nejlepší povedlo porazit nebo aspoň potrápit. Zápasy s týmy jako je Tatran, Sparta, Chodov, Mladá Boleslav jsou pro každého odměnou.

MB – Ve mně převažovala vždy motivace všechny neustále herně posouvat. Každý rok jsem si říkal: na tomhle ještě zapracujeme a bude to paráda. O všem rozhoduje vnitřní motivace každého z nás. Nikdy jsem toho nelitoval a jsem rád, že jsem společně s Pavlem byl u začátků těchto dětí. Nesmíme zapomenout, že s námi začínala s florbalem i děvčata jako Natálka Trpišovská, Barbora Blahníková nebo Terezka Kouřilová.

Co stálo za vaším úspěchem?

PN – Jmenoval bych asi tři základní věci. Pracovitost, obětavost a rovný přístup. Pracovití a obětaví musí být všichni, jak trenéři, tak i hráči. Trenér se musí účastnit většiny tréninků, nesmí za sebe nechat zaskakovat ostatní trenéry, musí být na každý trénink pečlivě připraven. Pokud chci jako trenér po hráči to nejlepší, musím já dát to nejlepší do tréninku taky. Hráči to moc dobře vnímají. Když jím chci dát do těla, nemůžu si najít nějaký zabijácký trénink a dát jim ho. Když to jde, cvičím s nimi, aby viděli, že když to zvládne trenér, musím to dát taky. Nejdůležitější podmínkou úspěchu je podle mě ale rovný přístup. Za ty roky praxe a sledování svého okolí jsem vypozoroval, že rovný přístup chybí u trénování týmu na periferii, např. týmům na okresní úrovni. Asi všichni máme zkušeností s fotbalem, hokejem, kdy se úplně nejmenší děti kastují na ty, kterým to jde a ty, kterým to tak nejde. Tyto týmy jsou v přípravkách, mladších žácích úspěšné, ale pak končí většinou rozpadem, neboť ti neoblíbení necítí podporu a od sportu odchází a pár těch šikovných nezvládá další výkonnostní rozvoj. K tomu, abys dosáhl maximální úroveň, musíš mít kompletní fungující tým, kde určití hráči zastávají určitou roli, trenéra, který rovným způsobem žene všechny své ovečky dopředu.

MB – Od prvního momentu nás bavilo tuto partu trénovat. Řekli jsme si určité principy, na kterých chceme stavět a i když to klukům ne vždy vonělo, tak jsme se jich drželi. V každé kategorii jsme chtěli, aby kluci hráli s těmi nejlepšími týmy v republice. Podřizovali jsme tomu přípravu, tréninky, přátelské zápasy. Na začátku této cesty byla ale ze všeho nejdůležitější komunikace s rodiči, protože to nadšení a podporu museli děti cítit také od nich.

Co ještě dělá úspěšný tým?

PN – Ohromně důležitý je kooperující trenérský tým, který spolu den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem řeší sebemenší drobnost. Nikdo nemá patent na rozum a je třeba všechno rozebrat a posoudit důsledky svých rozhodnutí. Je třeba si uvědomit, že špatným rozhodnutím můžu sportovci zkazit sportovní život. S Martinem a Honzou se známe skoro celý život, takže komunikace nám problémy určitě nedělá. Důležitým aspektem je motivace a počet trénujících hráčů v dané kategorii. Hráč musí být motivovaný sám sebou, ostatními hráči, trenérem, klubem a svým okolím. Toto je dle mého názoru největší rozdíl mezi našimi týmy a velkými extraligovými, převážně pražskými kluby. Tam si nikdo nedovolí nic podcenit. Když neodevzdáš na tréninku všechno, vynecháš bezdůvodně zápas, může ti to uškodit, co se týče pozice v týmu.

Vždy jsme se snažili, aby děti na tréninkách jely na sto procent, v maximální rychlosti a nasazení. Aby v tréninkovém procesu mezi sebou soupeřily a tím se zlepšovaly.

Mým základním mottem je „nauč se hrát hru.“ Musím se přiznat, že jsem alergický na vyjádření hráčů a trenérů, která se týkají toho, jak důležité je hrát tímto nebo jiným systémem! Dovolím si říct, že jsou to naprosté nesmysly, které zvláště ve florbale nemají valného významu. Florbalista musí umět hrát florbal. Jako každý dobrý sportovec musí mít morálně volní vlastnosti být sportovcem, musí být oddaný týmu a obětovat se pro něj, musí být technický vyspělý, musí vše dělat v maximální rychlosti a pak se teprve může zaměřit na nějaký systém hry.

MB – Když se budeme bavit jenom o florbale, tak je to určitě hrát v tréninku i v zápase s maximální intenzitou, porovnávat se s těmi nejlepšími a motivovat děti se neustále zlepšovat. Poslední dva roky jsme se hodně zaměřili na zlepšení herních dovedností, což doufám kluci využijí v dospělém florbale. Myslím, že budou mít výhodu i v tom, že se pravidelně točili na různých postech a zvládají hru na obranné i útočné polovině hřiště.

Jan Dojčiak - Já jsem z těch trenérů, kteří kladou důraz hlavně na partu. Beru sport jako přípravu na všední život, kdy každý z nás čelí různým stresovým situacím. Ty umí sport a konkrétně florbal věrně simulovat. Obecně má každý z nás určité vlastnosti, v něčem vyniká víc, v něčem méně. Florbal je kolektivní sport a nejlepší hráč je pro mě ten, který dokáže svůj um dát ve prospěch celého týmu, upřednostnit týmové pojetí před svými osobními statistikami, vypomoct bezprostředně při dané útočné nebo obranné činnosti. Tak se tuží přátelství i za hranice sportu a takoví kamarádi si pak mohou pomoci i v běžném životě. Náznaky takového přátelství vidím i v tomto týmu dorostenců a mám z něho upřímnou radost.

Co byste popřál sportovcům, které jste trénovali?

PN – Chtěl bych jim říct, že jsem na ně nesmírně pyšný za to, co dokázali. Doufám, že budou ve sportování pokračovat, i když asi ne všichni závodně, protože si nemůžeme namlouvat, že se z nich všech jednou stanou profesionální sportovci. Popřeji jim hodně úspěchů nejen ve sportovním životě, ale hlavně v tom osobním, ať se jim daří!

MB – Jděte si za svými sny ať už ve sportu, studiu nebo v osobním životě. Bylo mi ctí Vás trénovat. Hodně štěstí

JD – Přeji všem klukům hodně úspěchů ve studijním a posléze pracovním i osobním životě, jehož sport bude nedílnou součástí v jakékoliv podobě.