Ne každý, kdo v týmu zůstane přes deset let, se do historie zapíše góly nebo vítězstvími. Někdy stačí naprostá věrnost – roky strávené v jednom dresu, s jedněmi a týmiž lidmi, kvůli partě a radosti ze hry samotné. Přesně to je případ Dominiky Výborné, která po více než deseti letech v ženském A-týmu FBC Kutná Hora zavěsila florbalku na hřebík (prozatím). Ne kvůli florbalu samotnému, ale kvůli další velké životní výzvě.

KDE TO VŠECHNO ZAČALO

K florbalu se Dominika dostala oklikou – předtím hrála hokej. Na základní škole ji na florbalové turnaje začali brát tehdejší ředitel Karel Ptáček a učitel Michael Jelínek, a u sportu pak zůstala. Školní florbal se postupně překlopil v ten oddílový, a jak sama říká, dodnes v týmu hrají holky, se kterými nastupovala už na základce.

Na svůj úplně první trénink ani zápas si nevzpomíná. A jestli tehdy tušila, kolik let u klubu nakonec stráví? Vůbec ne.

„Postupem času jsem začala florbal brát jako nedílnou součást mého života, kdy jsem ani nepřemýšlela o tom, že bych přestala hrát, případně kdy tato situace nastane.“

CESTA DO A-TÝMU

Přechod do ženského áčka popisuje jako naprosto přirozený krok, ne zlom. V Kutné Hoře dlouho existoval jen jeden tým pro danou kategorii – teprve loni vznikl i B-tým žen – takže postupovala florbalovými kategoriemi společně se stejnou partou holek, se kterou hrála od juniorek.

„Pro mě jsou důležití lidé, se kterými jsem florbal hrála, a z kategorie juniorek do kategorie žen jsem se přesouvala stále se stejným týmem. Proto si ani nevybavím okamžik, kdy jsem juniorský dres vyměnila za ženský.“

Pocit, že by do týmu nepatřila, neměla nikdy. Konkrétní florbalový vzor ale nemá – hrála především pro radost ze hry a pro tým kolem sebe.

NEJSILNĚJŠÍ VZPOMÍNKY

Jeden konkrétní zápas nebo sezonu, které by jí navždy utkvěly, nemá – říká, že jí každý zápas zanechal nějakou stopu, silnější nebo slabší. Nejradši vzpomíná na období, kdy hrála v takzvané „gumičkové lajně" – sama má ráda florbal hraný na krásu, a s ní to fungovalo.

Zvlášť ráda vzpomíná na společné cesty na zápasy:

„Cestou si pustíme písničky a zpíváme si. Jsou to vzpomínky, kdy neřešíme výsledek ani florbal, ale užíváme si společné chvíle.“

Jeden moment ale vyčnívá – konec minulé sezony, kdy měla poprvé pocit, že se tým stal skutečně jedním celkem.

„Bylo to na konci minulé florbalové sezony, kdy jsem měla pocit, že jsme skutečně jeden tým – MY.“

TÝM A KLUB

Holky v týmu pro ni nikdy nebyly jen spoluhráčky, ale hlavně kamarádky, se kterými trávila čas i mimo hřiště – hory, pouť, kávičky, výlety. Právě to byl podle ní jeden z hlavních důvodů, proč u florbalu vydržela tak dlouho. Ženský florbal v Kutné Hoře se podle ní za ty roky výrazně posunul – vyšší úroveň, rychlejší hra, lepší podmínky. Velkou roli v tom sehrála hala Klimeška, která se stala skutečným zázemím klubu. Nejvíc je pyšná na to, že mohla být součástí týmu tak dlouho a sledovat, jak se postupně posouvá dopředu.

„Výjimečné bylo hlavně to, že žádná z nás nebrala tým jako přestupní stanici. Neměly jsme potřebu odcházet jinam jen proto, abychom hrály vyšší soutěž. Chtěly jsme se zlepšovat, posouvat a růst společně jako tým.

OSOBNÍ ROZVOJ

Florbal jí do života mimo hřiště dal přítele, který tým dřív trénoval, nové kamarády a prohloubení vztahů s těmi, které už znala dřív. Přesně určit, v čem ji roky v A-týmu změnily, neumí – na člověka přece jen nepůsobí jen sport – obecně ale má za to, že je teď průbojnější. A co se o sobě za ty roky naučila? Že pro každou situaci lze najít řešení.

KONEC JEDNÉ KAPITOLY

Hlavním důvodem k odchodu z A-týmu je příprava na advokátní zkoušku, která ji čeká příští rok. Lehké rozhodnutí to nebylo.

„Určitě to bylo těžké, přece jen florbal byl součástí mého života po nějaké roky. Je pravdou, že nastávají okamžiky, kdy sama sebe přesvědčuji, že chci na svém rozhodnutí o ukončení setrvat.“

Pocity, které teď převládají, jsou smíšené – jak pozitivní, tak negativní. Nejvíc jí bude podle vlastních slov chybět pravidelnost, i když věří, že se s holkami bude dál vídat.

BUDOUCNOST

Nabízí se možnost zapojit se do nově vzniklého B-týmu žen, v tom ale zatím není rozhodnutá – i béčku je potřeba věnovat čas. Ráda by ale zůstala v kontaktu s A-týmem a sporadicky ho doplnila na trénincích nebo v zápasech, třeba při větší marodce. Teď se chce soustředit hlavně na zkoušku, návrat k florbalu ale nevylučuje.

VZKAZ NA ROZLOUČENOU

Poděkovat by chtěla rodině, spoluhráčkám, trenérům i fanouškům.

„Odnáším si spoustu vzpomínek a budu ráda, když u florbalu a lidí kolem něj zůstanu alespoň nějakým způsobem i dál.“

Mladým holkám, které sní o dresu ženského áčka, vzkazuje:

„Důležité je hlavně to, aby je florbal bavil. Když člověk dělá něco, co ho baví, přirozeně tomu věnuje svůj čas a energii, a s tím pak zpravidla přichází i postupný růst.“