Ke florbalu se dostala náhodou, přes školní turnaj. Zůstala u něj dvanáct let – polovinu dosavadního života. Nikol Němcová, v klubu známá jako Nikča, teď kvůli opakovaným zraněním kolena končí jako aktivní hráčka. Sbohem florbalu to ale rozhodně není.

ZAČÁTKY

K florbalu se dostala přes školní turnaj na Městské olympiádě dětí a mládeže, kde reprezentovala svou školu. Sport ji zaujal okamžitě, a když po jednom ze zápasů přišly do šatny budoucí trenérky dorostenek s tím, že otevírají nové dívčí družstvo, nechala se zapsat.

Na svůj první trénink na hale BIOS vzpomíná velmi živě.

„Byla jsem lehce nervózní, ale holky byly skvělé, milé, všechno nám ukázaly a já se do florbalu hned na první dobrou zamilovala.“

Že u klubu jednou stráví tolik let, ji tehdy vůbec nenapadlo – čekala spíš pár sezon a pak zase něco nového. Opak byl pravdou.

CESTA DO A-TÝMU

Cesta do ženského áčka začala už v dorosteneckém věku. Holky z juniorky, které doplňovala, dorostly do ženské kategorie a otevíralo se ženské družstvo – pro ni a pár dalších holek věkově zatím nebylo místo, nabízela se varianta hrát s kluky. Oddíl jim ale zařídil výjimku a nechal je postaršit, takže mohly pokračovat s holkami, které už znaly a se kterými sdílely společný cíl – postoupit do vyšší soutěže.

„Cítila jsem obrovskou hrdost. Byl to pocit, že jsem se stala plnohodnotnou součástí něčeho tak velkého, výjimečného a smysluplného.“

Pomohlo jí, že na první trénink nešla sama – z jejich třídy jich vyrazilo víc najednou. Silné vazby napříč týmem i klubem si pak budovala celé roky.

NEJSILNĚJŠÍ VZPOMÍNKY

Ráda vzpomíná na úplně první zápas ve 2. lize žen, kde ji do obrany postavili s novou posilou Jankou Novotnou – zpočátku si úplně nesedly a na střídačce si dokonce vyměnily pár ostrých názorů. Dnes je z ní jedna z jejích nejoblíbenějších lidí v klubu.

Nejsilnějším momentem jejího působení byla chvíle, kterou popisuje jako smutnou i neskutečně silnou zároveň.

„Mám na mysli chvíli, kdy jsme se dozvěděli o vážném onemocnění Adama Roweho. Okamžik, kdy se jako jeden celek semkl celý náš klub – současní i bývalí hráči – i celý český florbal, abychom se snažili Adamovi a jeho rodině pomoci. Obrovskou sílu pro mě mělo i to, kolik lidí se s ním pak přišlo osobně rozloučit.“

Z kabiny nejraději vzpomíná na florbalový ples 2024, kde s holkami nacvičovaly půlnoční překvapení – bavilo ji, jak do toho šly poctivě a úplně všechny bez výjimky. A moment, kdy pochopila, proč florbal miluje?

„Cesta autobusem z prohraného semifinálového zápasu v Chomutově, čímž naše sezóna končila. Celou cestu zpátky jsme prozpívaly a atmosféra nebyla vůbec pochmurná, jak by většina lidí po prohře čekala. Právě tam jsem si naplno uvědomila, že tenhle sport už dávno neděláme jenom pro výsledky a výhry.“

TÝM A KLUB

Holky v týmu pro ni pořád něco znamenají, ne jen v minulém čase.

„Je to parta bláznivých holek, ve které si dokážeme jít po krku a v jeden moment se nesnášet, ale vzápětí bychom za sebe na hřišti nechaly duši. Bude to znít jako klišé, ale je to moje florbalová rodina.“

Ženský florbal v Kutné Hoře podle ní roste neuvěřitelným tempem – když začínala, teprve se otevíralo druhé dívčí družstvo, dnes je pokrytá téměř celá ženská struktura. Nejvíc je pyšná jednoduše na to, že mohla být součástí týmu. A co ho dělá výjimečným? I když si člověk s každým lidsky nesedne na sto procent, na hřišti si všechny kryjí záda a fungují jako jeden nezlomný celek.

OSOBNÍ ROZVOJ

Florbal jí dal především celoživotní přátele a schopnost pracovat v týmu – hodnotu, kterou si nese všude s sebou. Naučil ji disciplíně, překonávání překážek a tomu, že z každého nezdaru se dá poučit a jít dál. Působení v A-týmu ji nejvíc změnilo v tom, že se přestala bát otevřeně říct svůj názor.

„Že i když mi osud podkopne nohy, dokážu se zvednout a vrátit se zpátky. Mám za sebou dvě operace kolene a návraty na hřiště pro mě byly osobním důkazem vlastní vnitřní síly.“

KONEC JEDNÉ KAPITOLY

Rozhodnutí dozrálo na podzim 2025, kdy si poranila druhé koleno a rekonvalescence neprobíhala podle představ. Po dvou operacích na stejném koleni se dostavil strach – z návratu a z toho, že by celým procesem musela projít znovu.

„Byl to nesmírně těžký krok. V klubu jsem jako hráčka strávila 12 let, což je doslova polovina mého dosavadního života. Poznala jsem během té doby obrovské množství skvělých lidí, získala cenné zkušenosti a odnáším si to nejhodnotnější – vzpomínky na celý život.“

Převládá u ní pozitivum a vděčnost. Nejvíc jí budou chybět lidé, pravidelnost a režim tréninků, i to čistě týmové prostředí – společný cíl, stejná dřina, radost z úspěchů i sdílená bolest z proher.

BUDOUCNOST

V klubu zůstává jako trenérka minipřípravky a na tribuně jako hlasitá fanynka.

„A kdo ví, možná se časem vetřu i na lavičku!“

Čeká ji poslední rok vysoké školy, chce se dál rozvíjet v práci s dětmi a najít si pohybovou aktivitu šetrnější ke kolenům. Jako aktivní hráčka na hřišti už to kvůli kolenům velmi pravděpodobně nebude, ale z florbalového světa nemizí – vrací se k němu v jiné roli.

VZKAZ NA ROZLOUČENOU

Děkuje všem, kdo se starají o chod klubu, trenérům za jejich čas i spoluhráčkám za nepopsatelné zážitky a podporu na hřišti i mimo něj. Fanouškům vzkazuje:

„Nepřestávejte holky podporovat, vaše energie na tribuně je neskutečně znát!“

Mladým holkám, které sní o dresu áčka, radí:

„Nenechte se odradit prvními nezdary ani tím, když vám něco hned nepůjde. Hlavně poctivě makejte, protože ta odměna se pak dostaví a je opravdu velmi sladká. Ten pocit, když si pak poprvé obléknete dres áčka s partou skvělých lidí kolem sebe, za veškerou tu dřinu neuvěřitelně stojí.“

BONUS: NIKČA JEDNOU VĚTOU

DÍKY, NIKČO!

Tímhle dílem uzavíráme celou sérii SBOHEM ÁČKO. Děkujeme všem šesti hráčům a hráčkám, kteří se s námi podělili o svou florbalovou cestu.