Někteří hráči do áčka naskočí rovnou. Martin Zelený si svoje místo musel roky vybojovávat – přes B-tým, přes kratší střídání, přes trpělivost. A když konečně přišla chvíle, kdy vedle sebe v jedné lajně uviděl kluka, kterého sám kdysi trénoval jako malého žáčka, věděl, že je čas jeho místo přenechat dál.

ZAČÁTKY

K florbalu se dostal už na prvním stupni základní školy, kde si se spolužáky ve třetí třídě založili vlastní tým – tehdejší třídní učitelka Daniela Moravcová jim tenkrát dokonce vyrobila trička s motivem hry Worms, kterou o přestávkách hráli na školních počítačích. Na druhém stupni pak jednou týdně chodil na florbalový kroužek, zatímco spolužáci Petr Listík a Tomáš Pešl už trénovali v oddíle SKP Olympia Kutná Hora. Na první oddílový trénink se s nimi domluvil až na konci deváté třídy.

Ten první trénink mu utkvěl velmi dobře v paměti – šel totiž rovnou do kategorie juniorů.

„Všichni byli hrozně napřed, rychlí a šikovní a já byl rád, když jsem při běhu vůbec vedl balónek.“

Kutná Hora pro něj nebyla jen jediná volba v místě – měl tam i spolužáky ze základky a později z gymnázia. A jestli tušil, kolik let u klubu nakonec stráví? Vůbec ne – po zkušenosti s fotbalem se do dalšího klubového sportu zpočátku moc nehrnul. Až když florbalu propadl naplno, chtěl se postupně probojovat až nahoru.

CESTA DO A-TÝMU

Aktivně začal hrát až v šestnácti letech, takže do mužské kategorie nakoukl zhruba po třech letech – proti klukům, kteří florbal hráli o tři a víc let déle, zpočátku nemohl konkurovat. První kroky mezi muži vedly střídavě přes B-tým a kratší střídání za áčko.

„Bylo to jako na horské dráze.“

Nejvíc mu pomohli spoluhráči, kteří ho podpořili, aby se nevzdával a vytrval. Jako mladý hráč si musel zvyknout hlavně na jednu věc – že o místo v týmu se musí poprat. Stát se součástí A-týmu pro něj znamenalo naplnění jednoho z dlouhodobých cílů a završení několikaleté cesty plné překonaných překážek.

NEJSILNĚJŠÍ VZPOMÍNKY

Zápasů, na které nezapomene, je víc – zmiňuje prohraný poslední zápas v boji o juniorskou extraligu ve Znojmě a finálový zápas proti Bílovci v play-up o Národní ligu, který se mu do paměti vryl hned ze dvou důvodů.

Nejsilnějším momentem kariéry byl pro něj postup do Národní ligy, který tým vybojoval pro Adama Röweho. Naopak nejtěžší byly všechny ty roky předtím, kdy postup nevyšel.

„Ten pocit, kdy celoroční snaha vyjde naprázdno, je vždycky těžký. Po prvním zklamání, které je pochopitelně veliké, se ale postupně v hlavě začnou skládat nové zkušenosti a plány na další sezonu. A my jsme se o to pokaždé poprali znovu.“

Z kabiny má hned dvě historky spojené s tréninky. První se týká Milana Šestáka, který je trénoval ještě v juniorce.

„Kluci, budete běhat, dokud nesním tenhle koláč.“

A v ruce prý přitom třímal třicet centimetrů dlouhý, pořádně vázaný tvarohový koláč. Druhá historka patří trenérovi Milovi, který po jednom prohraném zápase pronesl:

„Borci, florbal se dá hrát dvěma způsoby: technicky a fyzicky. Vy, protože jste dřeváci, budete trénovat ten druhý způsob. Takže položte párátka a pojďte dokola Kunyho tempo. A běháte, dokud nedovolám.“

A odešel na patnáct minut.

Nejvíc mu ze všeho utkvěl gól ve svém 300. utkání za A-tým, který padl v play-up o Národní ligu ve Vysokém Mýtě – po vyloučení se hned po návratu z trestné dostal do protiútoku, dal jím rozhodující gól a byl vyhlášen MVP zápasu.

V ČÍSLECH

V žebříčku odehraných zápasů za A-tým mužů FBC Kutná Hora, sestaveném pro účely téhle série od sezony 2010/11, patří Martinovi 184 zápasů. K tomu si připsal 49 gólů a 47 asistencí, dohromady tedy 96 kanadských bodů.

KABINA A LIDÉ

Parta v Kutné Hoře pro něj byla druhou rodinou – strávili spolu neskutečné množství času. Největší přátelství si vytvořil s kluky, se kterými hrál už od juniorky – Tomášem Pešlem, Petrem Listíkem, Míšou Karešem, Pepou Chalupou, Tomášem Reinertem, Vášou Rejnou a dalšími, které by prý ani nešlo všechny vyjmenovat.

Z trenérů ho nejvíc ovlivnil Honza Třískala a jeho profesionální přístup, z hráčů pak Váša Rejna a Pepa Chalupa – oba starší a zkušenější, každý s jiným stylem, jeden technický, druhý fyzický, od obou se snažil něco převzít.

Proměnu klubu popisuje jako téměř neuvěřitelnou.

„Kdybych to nezažil na vlastní kůži, tak bych tomu jen těžko uvěřil. Z tréninkových jednotek v místní hale BIOS, přes domácí halu ve Zruči nad Sázavou a dvacet diváků na zápase se klub vypracoval v profesionální oddíl hrající třetí mužskou a druhou ženskou nejvyšší soutěž v republice, s neskutečnou návštěvností a domácí kulisou, kterou nám může leckterý superligový tým jen tiše závidět.“

OHLÉDNUTÍ

Nejvíc je pyšný na to, že to v náročných chvílích nevzdal a vytrval. Ještě víc ho ale těší, že kluci, které od útlého dětství sám trénoval, dnes dorostli a nakoukli do A-týmu. Kdyby mohl něco změnit, přiznává s úsměvem:

„Měl to víc na háku. Protože s klidnou hlavou se hraje úplně jinak.“

Nejvíc ho jako člověka formovaly prohry – chvíle, kdy měli postup nadosah a přesto jim proklouzl mezi prsty. Naučilo ho to pokoře a tomu, že některé věci potřebují čas a dlouhodobou práci. Florbal mu mimo hřiště dal kamarády, disciplínu a pokoru.

KONEC JEDNÉ KAPITOLY

Za odchodem z A-týmu stály dva důvody. Prvním byl čas – tři tréninky týdně a půl dne nebo víc o víkendu na zápase už bylo prostě moc. Druhým byl cíl, který si dal už před pěti lety: zahrát si jednou v áčku po boku kluků, které sám trénoval od malička, a pak to pověsit na hřebík.

„Za všechny můžu jmenovat Jirku Švejnohu, kterého jsem trénoval, když byl na prvním stupni ZŠ Jana Palacha a já toho času na GJO, byl mi někam do pasu. Jenže malý Jirka mě dnes už o pořádný kus přerostl a v loňské sezoně nakoukl do áčka, kde jsem si s ním zahrál i v jedné lajně. A tehdy jsem si řekl, že je právě ten správný čas přenechat místo mladším.“ Podobně by mohl jmenovat i Radka Votavu, Matěje Kůrku a další.

Lehké rozhodnutí to nebylo.

„Zpočátku jsem si myslel, že toho budu litovat, ale nakonec to bylo správné a hlavně neukvapené rozhodnutí. Začal jsem zase chodit – už dobrovolně – na tréninky a řekl jsem si, že je to vlastně stejně super. Teď tam chodím hlavně kvůli partě lidí okolo.“

Převládají u něj teď klid a pohoda – na tréninky chodí s čistou hlavou a nadšením.

BUDOUCNOST

S klubem zůstává spojený na jistotu. Bude pokračovat v B-týmu, kde se schází početná parta „vysloužilců", kteří spolu roky hráli v A-týmu i předtím v juniorce, a dál bude působit jako asistent na tréninkových jednotkách juniorů. Florbal podle svých slov zůstane součástí jeho života dál, jen v trochu jiné podobě.

VZKAZ NA ROZLOUČENOU

Fanouškům vzkazuje, že jsou skvělí a že jim patří obrovský dík za atmosféru, kterou dělají na Klimešce – jsou podle něj hnacím motorem celého týmu. Spoluhráčům má vzkaz s nadsázkou:

„Je to na vás, kluci. Budu vám držet palec – v druhé ruce budu mít pivo – z tribuny.“

Mladým hráčům, kteří sní o áčku, radí:

„Hlavně nic nevzdávejte a buďte trpěliví. Ne každý úspěch přichází okamžitě, často se buduje roky. Máte v sobě velký potenciál, tak buďte pokorní, pracujte na sobě a poslouchejte trenéry – vědí, co říkají.“

BONUS: MARTIN JEDNOU VĚTOU

DÍKY ZELDO!