Poslední půl sezony odehrála v bolestech. Přesto by o svém rozhodnutí neuvažovala jinak, než jako o nutném kroku – ne kvůli florbalu, ale kvůli sobě a rodině. Sabina Ašenbrennerová, v kabině Sába a kapitánka týmu, se loučí s ženským A-týmem FBC Kutná Hora po letech, které sama nejčastěji popisuje jedním slovem: rodina.

ZAČÁTKY

K florbalu se dostala na základní škole – zásluhu na tom mají tehdejší třídní učitel Michael Jelínek a ředitel Karel Ptáček. Začínalo to obyčejnými hodinami tělocviku, kde se sešlo víc holek, které uměly nejen držet florbalku, ale i nahrávat, a hlavně je to bavilo. Právě odtud vzešla parta, se kterou se přihlásily do soutěže.

Na úplně první trénink si nevzpomíná – přechod ze školního kroužku do oddílu byl plynulý, se stejnými holkami ze základky. První ligový zápas ale v paměti má, i když ne kvůli výsledku.

„Pamatuju si na první ligový zápas, kdy jsme vlastně byly úplné nováčky a nevěděly jsme, že se na konci zápasu děkuje rozhodčím a soupeřům.“

Sezona tehdy skončila druhým místem. A myšlenka, že u florbalu vydrží tolik let? Vůbec ji nenapadla – měla dokonce několik přestávek, protože jí v tu dobu byl přednější fotbal. Vrátila se, protože jí chyběl sport a hlavně parta, která ho hrála pro radost.

CESTA DO A-TÝMU

Přechod do ženského áčka shrnuje jedním slovem – přirozená. Tým se posouval společně od mladších žákyň až po ženy, takže pro ni osobně žádná změna nenastala. Pocit, že by tam nepatřila, neměla nikdy – holky znala už ze základní školy a všemi kategoriemi prošly společně.

„V tu dobu byl jeden ženský tým, takže mi vlastně přijde, že jsem ten dres ani nesundala a jen pokračovala v kategorii výš.“

Na startu ji držel hlavně kolektiv a legrace, ale za úplné začátky vděčí Michaelu Jelínkovi a Karlu Ptáčkovi – bez nich by podle svých slov florbal nejspíš ani nezačala hrát.

NEJSILNĚJŠÍ VZPOMÍNKY

Nejsilnější jsou pro ni play-off zápasy, kde se muselo vyhrát, aby se šlo dál – tam se podle ní vždycky drželo nejvíc za jeden provaz a atmosféra byla neskutečná. Konkrétně vzpomíná na zápas proti Chomutovu, kdy sérii srovnaly na 1:1 sérií rychlých gólů, a na každý zápas proti Tigers – hrát proti nejlepší kamarádce pro ni bylo vždycky náročné.

„Každý play off a vidět celou rodinku fandit na tribuně.“

Konkrétní historku z kabiny si nechává pro sebe – prozrazuje jen, že na společných akcích to vždycky umí roztočit a roztancovat. A moment, kdy si řekla, že přesně kvůli tomuhle florbal miluje?

„Lidi, tým a celková atmosféra. Patřit do tak velký rodiny je čest a velký štěstí.“

TÝM A KLUB

Holky v týmu pro ni znamenaly roky společně prožitého života – zná o nich prakticky všechno, a bez dobrého kolektivu se podle ní hrát nedá. Každá z nich pro ni byla svým způsobem inspirací.

Proměnu ženského florbalu v Kutné Hoře popisuje na příkladu, jak se cestovalo na zápasy dřív.

„Když si vzpomenu, že jsme na zápas jezdily v šesti a holky nikdo nezajímal, na halu se jezdilo do Chlumce nebo se hrálo v Biosce, tak teď je vidět, že je o holky hezky postaráno a myslím, že se máme naprosto skvěle.“

Nejvíc je pyšná na to, čemu jednoduše říká „MY" – že se z party staly opravdový tým, kde by se každá za druhou porvala. Jako kapitánka měla ostatně na starosti udržet tenhle duch pohromadě. A co dělá tenhle tým výjimečným? Podle ní hlavně dravost a to, že to každá hraje srdcem a bere tým jako rodinu.

OSOBNÍ ROZVOJ

Florbal jí do života mimo hřiště dal hlavně kamarády – a poznání, že prohra neznamená skutečnou prohru, ale může člověka naopak posunout dál. V čem konkrétně ji roky v A-týmu změnily, přesně neumí říct. Ale jedno se za tu dobu naučila jasně:

„Že nemůžu pořád vyhrávat. A že je důležitý být psychicky a hlavou v pohodě a zbytečně se nestresovat.“

KONEC JEDNÉ KAPITOLY

Za odchodem z A-týmu stojí víc důvodů najednou – náročné dojíždění a touha trávit víc času s rodinou, které se roky honbou za sportem nedostávalo tolik pozornosti. Hlavním důvodem ale byly zdravotní komplikace – poslední půl sezony odehrála v bolestech.

„Bylo, a to hodně těžké. Několik let to pro mě byla priorita a najednou to má zmizet. Ale věděla jsem, že už bych nezvládala tomu dávat tolik jako holky.“

Když se ohlíží za svým působením, převládají u ní štěstí a radost – a pocit, že tým jako celek opravdu něco dokázal. Nejvíc jí budou chybět holky a společně prožívané emoce na zápasech.

BUDOUCNOST

S klubem zůstává spojená minimálně jako fanynka – holky bude dál podporovat a fandit jim. Jestli si ještě někdy zahraje, závisí na tom, jak jí to dovolí zdraví, ale ráda by. Do budoucna se chce především uzdravit, věnovat se rodině a dostudovat. Návrat k florbalu nevylučuje, ale sama říká, že je to zatím ve hvězdách.

VZKAZ NA ROZLOUČENOU

Nejvíc chce poděkovat rodině – za to, že v ni věřili, byli s ní a podporovali ji, kdykoliv to šlo. Spoluhráčkám, trenérům i fanouškům patří poděkování za společné roky.

„Fanouškům velké díky, protože bez nich by ta hala byla prázdná a smutná. Jste jednou z nejdůležitějších součástí, které během zápasu potřebujeme.“

Mladým holkám, které sní o dresu ženského áčka, vzkazuje:

„Makejte, bavte se florbalem a hlavně poslouchejte a vnímejte okolí kolem sebe. Tým je to nejdůležitější, co ve florbale máte. Poslouchejte starší spoluhráčky, když vám něco poradí. Vědí, co říkají, a časem budete radit zase vy těm mladším.“

BONUS: SÁBA JEDNOU VĚTOU

DÍKY SÁBO!