Jeden kormidloval nováčka Národní ligy ze střídačky, druhý na hřišti pocítil každý tvrdý střet. Jan Třískala a Petr Vávra v otevřeném dvojrozhovoru bilancují sezónu, která do Kutné Hory přinesla spoustu nových věcí. Zatímco Třískala mluví o budování komunity a nutné podpoře města, Vávra popisuje klíčový moment s Děčínem, který byl pro tým zlomový.
Třikrát v řadě v play-off, ale brány čtvrtfinále zůstaly letos zavřené. Jak hodnotí herní progres a neúspěšné osmifinále trenér David Štursa? A jak na své působení v elitním týmu vzpomíná Sabina Ašenbrenerová, která po čtrnácti sezónách uzavírá svou cestu v FBC? V rozhovoru shrnujícím nyní již ukončenou sezónu jsme se zeptali trenéra a kapitánky florbalové Kutné Hory.
Ženský A-tým má za sebou další úspěšnou základní část 1. ligy žen. I po návratu do náročné západní skupiny dokázaly svěřenkyně hlavního trenéra Davida Štursy, že patří k naprosté špičce soutěže. Třetí stříbrná pozice v řadě není náhoda – je to jasný důkaz koncepční práce, kterou David Štursa v klubu odvádí. Tým pod jeho vedením vykazuje stabilitu, herní progres a sílu, díky čemuž se naše ženy opět pevně usadily na předních příčkách ligy. Jak tento úspěch a vybudovanou „stříbrnou éru“ hodnotí samotný strůjce týmového progresu?
Kutnohorské áčko letos v Národní lize sází na dravé mládí. Zatímco Ondra Lokaj už atmosféru dospělého florbalu okusil v postupové sezóně, pro Jirku Švejnohu je letošek velkou premiérou. Jak se perou s tvrdostí soupeřů, kdo je v šatně jejich mentorem a proč se Ondra cítí v Národní lize lépe než v Divizi?Přečtěte si autentický dvojrozhovor s našimi juniory, kteří si budují místo v elitním týmu.
První díl ze série rozhovorů s dlouholetými oporami mužského i ženského A-týmu FBC Kutná Hora, které v tomto období opouštějí elitní tým – další díly už brzy.
Jsou hráči, kteří v klubu odehrají pár sezon a odejdou. A pak jsou hráči, kteří se s dresem srostou natolik, že si klub bez nich už ani nedokážete představit. Jirka Petrásek, kterému ale v kabině už roky málokdo řekne jinak než Pete, patří do té druhé skupiny. Jedenáct sezon v A-týmu FBC Kutná Hora, stovky odehraných zápasů, gólů, soubojů i vteřin ticha v kabině – a teď, po jedenácti letech, kapitola, která se uzavírá. Ne však úplně a ne navždy, jak se dozvíte dál.
Příběh nezačíná v Kutné Hoře, ale v Uhlířských Janovicích, kde Pete vyrůstal a kde na prvním stupni základní školy poprvé vzal do ruky florbalku.
„Pamatuju si, jak škola nakoupila ty klasické červené a žluté celoplastové florbalky "bambusky", kterými jsme se mlátili hlava nehlava a nic se jim nestalo, ať jsme je ohýbali sebevíc.“
K pravidelnému florbalu ho přivedl pan učitel Jiří Buchta – páteční odpoledne v sokolovně se stala rituálem a jakousi přípravou na školní turnaje Orion Cupu. Právě na okresním kole tohoto turnaje si Peteho všiml Honza Třískala, tehdy ještě jako učitel na Palachovce, a nabídl mu i pár dalším klukům, ať to zkusí na trénincích v Hoře.
Na svůj úplně první trénink si přesně nevzpomíná, přiznává ale, že byl pořádně nervózní – s fotbalem tou dobou skončil a trochu se hledal, takže florbal přišel jako skvělá příležitost. Zato sprinty z Biosky na autobus domů po tréninku má v hlavě dodnes.
Na otázku, proč si vybral právě FBC Kutná Hora, odpovídá s úsměvem, že to bylo spíš naopak:
„Kutná Hora si vybrala mě a už mě nikdy nepustila. Celou tu dobu jsem byl součástí skvělé party lidí, kteří byli stejně zapálení jako já, nikdy mi tu nic nechybělo. Nikdy bych to neměnil.“
A myšlenka na to, že v áčku jednou stráví přes deset let? Ta v hlavě mladého juniora vůbec nebyla. Jakmile dostal jako junior příležitost, sezony podle jeho slov utíkaly jako voda – tým se dlouho a vytrvale honil za postupem do národní ligy. Až když se to konečně povedlo, začal přemýšlet jinak – víc o svém čase a o rodině.
Přechod z juniorů do mužské divize nebyl procházkou růžovým sadem. Fyzická náročnost byla znatelně jinde a mladý, sebevědomý hráč, který svou hru stavěl na rychlosti a dravosti, si musel projít vlastním tvrdým učením.
„Zkušení pánové v divizi mi brzy srovnali hřebínek a ukázali, že ta hra může i dost bolet. První sezony jsem dostával solidně naloženo, ale myslím, že jsem se s tím dobře vypořádal.“
Klíčovou roli v tomto období sehrál tým jako celek – silná parta ročníků 96, 97 a 98, ve které se mladí hráči učili nejen herně, ale i lidsky, a nebáli se mezi sebou vyříkat si věci na rovinu. Divize podle Peteho nikdy nebyla tolik o taktice jako o soubojích, o hře tělo na tělo – a právě na to si musel jako mladý hráč nejvíc zvyknout. Zpětně ale hodnotí svou brzkou příležitost v A-týmu jako obrovský dar.
Pokud má Pete vybrat jediný zápas, který mu utkvěl nejvíc, nemusí dlouho přemýšlet. Je to rozhodující pátý zápas baráže o národní ligu proti Mýtu, odehraný doma na Klimešce, na který přišlo neuvěřitelných 450 diváků – hala byla podle jeho slov téměř k prasknutí a tribuna je doslova tlačila k výhře.
„Hrát skoro před 500 lidmi byl neskutečný pocit, na který se nezapomíná.“
Jedenáct sezon v áčku znamená i tvrdá data. V historické tabulce odehraných zápasů za A-tým mužů FBC Kutná Hora, počítané od sezony 2010/11, patří Petemu se 203 starty čtvrté místo – hned za Josefem Chalupou (288 zápasů), Antonínem Tvrdíkem (242) a Václavem Rejnou (221), a před Janem Dusem (187) a Martinem Zeleným (184).
Když se Pete ohlíží za nejsilnějším i nejtěžším momentem kariéry, mluví o jedné a téže sezoně – té postupové, 2024/25. Byla to sezona psychicky velmi náročná. O to větší váhu pak mělo, když se postup do národní ligy nakonec skutečně povedl – pocit, který podle vlastních slov dodnes neumí úplně pojmenovat.
Silná je i jiná, mnohem starší vzpomínka – z dob, kdy tým ještě jako parta skoro dospělých kluků prohrál sérii o vysněnou juniorskou extraligu a strhla se v kabině vlna emocí.
„Byla to skupina skoro dospělých chlapů, a přesto to na nás padlo tak, že to skoro všichni do jednoho obrečeli. A právě v tu chvíli nás Honza Třískala obešel jednoho po druhém, podal nám ruku a nabídl tykání.“
Mezi góly, které se do paměti zapsaly nejvíc, patří rozhodující trefa v prodloužení proti Rtyni, kterou si Pete dokonal hattrick. Vzpomíná i na sólo proti Havlíčkovu Brodu a také na gól, který nepadl – trefené břevno v pátém rozhodujícím zápase proti Přerovu, jenž mohl vrátit tým do boje o výsledek, ale nestalo se a cesta do národní ligy se tehdy odložila.
Za jedenáct let v áčku se toho v kabině semlelo nespočet – málo z toho je ale „publikovatelné“, jak s úsměvem podotýká sám Pete. Jedna historka mu ale vyvstane na mysli: vznik jeho vlastní přezdívky. Tu mu vymyslel Michal Kareš ještě v dobách juniorky – v týmu bylo tehdy hned několik Jirků (Schwarz, Vokřál a on sám), a tak postupně vznikaly přezdívky jedna za druhou. Sám Pete přiznává, že si v tom později našel zálibu i on a rád vymýšlí přezdívky ostatním. Konstatuje, že nejsou ani vtipné či chytlavé a používá jen on sám – dává příklady z poslední doby: Šohaj, Antonie nebo Broskev (® Petr Kvasil, Pete jen podpořil).
Na otázku, co pro něj znamenala parta v Kutné Hoře, odpovídá Pete bez váhání jedním slovem – všechno. Kutná Hora mu dala možnost potkat spoustu lidí a spoluhráčů, ze kterých se stali přátelé na celý život.
Když má jmenovat ta nejbližší přátelství, seznam je dlouhý: Tonda Tvrdík, „kolega při každé blbosti“, budoucí švagr Jedlis, tedy Jakub Jedlička, brněnští kluci Měšťánek a Danda, chasník z Onomyšle Josef Chalupa, střelec Jirka Schwarz, a z výkonného výboru Honza Třískala a Martin Němec. V poslední době k nim přibyli i pardubičtí spoluhráči.
A pokud má vybrat jednoho člověka, který ho v kariéře ovlivnil nejvíc, odpověď je jasná a bez váhání – Honza Třískala.
Pete má za sebou i pohled na proměnu klubu samotného – a je to pohled hrdý. Porovnává situaci z roku 2018, kdy se ještě jezdilo na domácí zápasy do Zruče a trénovalo se v malé Biosce, se současností: hala Klimeška, výborné zázemí, spousta fanoušků, sociální sítě na úrovni profi klubů a nespočet trenérů a tréninků. Je to podle něj obrovský posun, na který je hrdý.
Na kariéru se Pete dívá bez lítosti a bez potřeby cokoliv měnit – vše, co se stalo a odehrálo, prožil jako sám sebou a udělal by to znovu úplně stejně. Formující byl pro něj i moment, kdy pochopil, že role v kabině přesahuje pouhé hraní a že vstupem do výkonného výboru se mu otevřel i pohled na mezery ve vlastním životě, na kterých může dál pracovat. A co mu florbal dal mimo hřiště? Odpověď je stručná, ale o to silnější:
„Partnerku Nikču na celý život, přátele, vzpomínky... Co se týče života, florbal mi vlastně dal úplně všechno, co jsem si kdy mohl přát.“
Jedenáct sezon, stovky tréninků, desítky zápasů ročně – a v poslední základní části jen 13 odehraných utkání kvůli zdravotním komplikacím. Rozhodnutí ukončit působení v A-týmu podle Peteho zrálo postupně.
„Přišlo mi to prostě jako ta správná chvíle. Vidím se už někde jinde a chci si zkusit další kapitolu života. V áčku hraju od sezony 2015/2016, mám na kontě 11 sezon, a upřímně – po tolika letech to začalo být docela repetitivní.“
Lehké to ale rozhodně nebylo – sám ho označuje za jedno z nejtěžších rozhodnutí, co kdy udělal, a přiznává, že je z něj doteď trochu smutný. K týmu má pouto, které jen tak nezmizí, a chce se dál vracet pomáhat na tréninky.
Samotný impulz ke konci se podle Peteho zrodil paradoxně v momentě největšího úspěchu – po postupu do národní ligy, kterou si ale ještě chtěl zahrát. Herně mu to prý šlo bez problémů, jenže hlavou se čím dál víc viděl někde jinde. Nejvíc mu bude chybět jedna prostá věc – pravidelné vídání s partou, se kterou trávil minimálně tři dny v týdnu a zažil s ní kopec srandy a rýpanců.
Loučení s A-týmem rozhodně neznamená loučení s klubem. Pete je už bezmála tři roky členem výkonného výboru a věnuje se i klubovým médiím – a právě tímto směrem se chce nyní posouvat víc, s cílem dostat do médií víc lidí, byť s omezeným rozpočtem to nebude jednoduché.
Na florbalkách ale rozhodně nekončí – čeká ho přesun do B-týmu, kde by se možná mohl obnovit útok Petrásek–Schwarz–Jedlička, naposledy poskládaný proti Rudné v play-up sezony 2021/22. A u klubu chce zůstat i jako divák a pozorovatel toho, jací hráči budou dál růst do A-týmu.
Na závěr má Pete pár slov pro každého, kdo je s FBC Kutná Hora nějak spjatý. Nejdřív pro fanoušky:
„To, jak lidé chodí podporovat elitní týmy, má na hráče obrovský efekt. Vždycky jsem měl rád domácí zápasy – díky divákům to byla radost hrát, ženou vás vpřed i ve chvílích, kdy výsledek zrovna nevychází. V nové sezoně budu koukat z tribuny, takže o jednoho diváka navíc bude mít tribuna určitě postaráno.“
Pro spoluhráče žádná velká slova nechystá – to si nechá na tréninky, kam bude dál chodit. A mladým hráčům, kteří sní o áčku, vzkazuje, že jde o velmi dosažitelný cíl: první sezony bývají těžké, ale kdo to opravdu chce, ten to překoná a nakonec sklidí ovoce. Hlavní je podle něj ukázat, že o to místo stojíte – samo se to neudělá.
